Když jsem v Olomouci poznal kluka, který v pětadvaceti (a s titulem magistra) nastoupil znovu do prváku na bakaláře (pětiletého prezenčního studia), přišlo mi to poměrně zvláštní rozhodnutí. Plně jsem ho pochopil, až když jsem později udělal něco obdobného (byť pouze jako bakalář).

Při původním vybírání univerzity (ještě před maturitou) jsem okamžitě zavrhl tu nejbližší (Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích), protože mi přišla málo prestižní! Brali téměř každého a i ti nejhorší studenti si ji dávali spíše jako záchranu… Navíc České Budějovice jsem skvěle znal z dětství (a já chtěl objevovat nové město, pokud možno co nejdál od rodičů). Ani jsem netoužil následovat mámu a babičku v cestě pedagogického vzdělání (protože učitelské řemeslo mi přišlo málo doceněné). Následně jsem se během studia v Olomouci přesvědčil o zbytečnosti honby za papírem, což mi sebralo motivaci k dalšímu akademickému vzdělávání. I přes výše jmenované jsem si ve 24 letech podal přihlášku na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity! Co mě k tomu vedlo?

Po přestěhování do krajského města jsem ve městě znal akorát bratrance. První pokus o hledání práce se příliš nezdařil, takže jsem měl dvě možnosti – buď pokračovat v hledání, nebo životní etapu budování kariéry o něco oddálit (a užívat si mládí). Jelikož nevyšel ani můj první vztah, pocítil jsem touhu se seznamovat s mladými slečnami (které se v nejhojnějším počtu i ideálním věku vyskytovaly právě na místní univerzitě). A jelikož učitelek je daleko více než učitelů, s Pedákem to byla sázka na jistotu! Na povolání kantora se mi líbila hlavně ta pracovní doba, na druhou stranu jsem musel začít opět od bakaláře (a čekalo mě pět let studia, respektive s ambicemi na vyučování žáků střední školy ještě více).

Ze všech dostupných školních předmětů jsem si vybral kombinaci Výchovy ke zdraví (kterou jsem se poslední roky zabýval experimentálně) a Matematiky (která mi šla sama). Ještě jsem mohl sáhnout po češtině, ale tu jsem si už odedřel na žurnalistice (a nemínil jsem to opakovat). Ve volném čase (do letních zkoušek) jsem si z lekcí na internetu zopakoval celou středoškolskou matematiku, ale nebylo to potřeba, protože na tento unikátní dvouobor jsem se hlásil jediný (a brali pět lidí). Zkušební test jsem vytřihl jako jeden z nejlepších (a při jeho odevzdávání jsem se loučil se studijními referentkami se slovy – uvidíme se v září)! Okamžitě po oznámení výsledků jsem byl tím, kdo na Facebooku založil pro oba obory třídní skupinu a začal do ní zvát lidi (abychom se seznámili ještě před začátkem školy).

Ostatní (vystrašení prváci z velké životní změny) brzy pochopili, že jsem ohledně vysokoškolského studia již zkušený mazák, takže se drželi mých online rad. Tou první bylo, abychom jeli na Seznamovák (obdobu Orientation Days, které jsem prošel i organizoval v Olomouci), který pořádala místní studenstká organizace. Vyjeli jsme tehdy do kempu u Vranovské přehrady, kde jsme si užili čtyři dny seznamovacích her, sportovního programu i večerní zábavy. Dokonce i organizátoři byli mladší než já, ale to mi vůbec nevadilo. Až na jednu noc (kdy mě spolubydlící v chatce vzbudil divokou souloží na vedlejší palandě s jednou střelkyní, která ho ulovila) jsem měl samé pozitivní zážitky.

Udělal jsem si mnoho nových kamarádů (nejen z mé třídy), mezi kterými vynikala jedna houslistka s nádhernýma očima (úsměvem i postavou). Přitahovalo nás to spolu k sobě tak výrazně, že jsme skončili jeden večer zamčení na chatce (ovšem zároveň jsme jeden druhému tak silně připomínali naše nedávné partnery, že jsme se zodpovědně rozhodli neudělat stejnou chybu dvakrát a nic z toho nakonec nebylo). Mimo jiné i proto, že jsem měl ve třídě výchovy ke zdraví mnoho spolužaček s atletickými těly a nedlouho poté poznal ve škole jinou atraktivní slečnu (a budoucí matku mého dítěte), se kterou jsem trávil daleko více času.

Čekal jsem lehké studium, ale ve výsledku bylo ještě lehčí (alespoň pro mě)! V matematice jsem po první hodině začal doučovat všechny spolužáky (ve volných učebnách) a učitelé mě brali skoro za kolegu; zatímco ve výchově ke zdraví (i obecně pedagogických předmětech) jsem plně zužitkoval svou zkušenost, že stačí odhalit, co přesně bude chtít učitel slyšet (a učit se jenom to, což mi šlo výborně). Dokonce jsem si zapsal rovnou i některé předměty z druháku (abych se jimi nemusel později stresovat). Nebylo proto divu, že jsem v prvním semestru zvládl všechny zkoušky za A (včetně praktické zkoušky, na kterou jsem se naučil za jediný den latinsky všechny kosti lidského těla i jejich části).

Ačkoliv jsem byl populární u spolužáků i učitelů, začala mi odcházet motivace. Studium bylo v tomto bodě až příliš snadné (a já nechtěl jet další čtyři roky na půl plynu). Navíc jsem sice měl kolem sebe mnoho hezkých děvčat, ale ty nejpřitažlivější slečny byly dlouhodobě zadané, plus se začal projevovat pětiletý věkový rozdíl (kdy já toužil budovat hnízdo a zakládat rodinu, zatímco devatenáctileté holky, pokud vůbec tušily, co chtějí, tak obvykle cestovat a poznávat svět). Ve vlastním bytě jsem byl zároveň oddělený od ostatních na kolejích, takže jsem celkově necítil, že by se můj život ubíral směrem, který jsem si (úměrně ke svému věku) představoval.

Krátce před zkouškami v druhém semestru jsem se tedy začal poohlížet po nabídkách práce a vzápětí jednu zajímavou ulovil. Druhý den jsem došel podat na studijní oddělení žádost o ukončení studia, přičemž studijní referentka trpce konstatovala, že to je krásné, když to dělám z důvodu, že jsem našel práci. Se spolužáky jsem postupně ztratil veškerý kontakt, ale nakonec jenom dobře, že se bez mojí pomoci sami naučili proplouvat studiem. Aprobaci učitele jsem sice nezískal, ale stále si říkám, že kdybych někdy skutečně toužil vyučovat (což zatím nepociťuji), chybějící papír mi v tom nedokáže zabránit!