Babička byla silně věřící, takže mě odmalička (každou druhou neděli) brala s sebou do kostela (respektive malé kaple). Co jsme tam dělali, to mi však příliš smyslu nedávalo.

Jelikož babička pocházela z Ukrajiny, hlásila se k pravoslavné církvi. Ačkoliv bohoslužbu vedl český kněz (který s dlouhým plnovousem a vlasy vypadal jako správný pop), řada modliteb a zpěvů se jazykem blížila spíše staroslověnštině. I proto přinejmenším půlku účastníků v kapli tvořili Ukrajinci či Rusové, kteří na mě (se stylovými obleky a drahými auty s neprůhledně černými skly) působili jako milí mafiánští sousedé.

Do kostela jsme chodili nalačno, aby bylo svaté přijímání prvním pokrmem dne. Rozmočený chléb ve víně mi příliš nešmakoval, ale vždy jsme pak dostali kousek bílého chleba na zajedení, který jsem miloval. Prosil jsem maminku, aby mi získala recept a dělala ho doma, ale odmítla. Nechápal jsem, proč by se něco tak dobrého mělo omezovat pouze na jeden malý kousek po mši. Nicméně tou dobou se už zvolna odcházelo a já dostal od babičky hned po opuštění kapličky housku se šunkou (takže i na tu jsem se pokaždé těšil jako na smilování).

Konci ovšem předcházela hodina (až hodina a půl) stání na pár decimetrech čtverečních. Ačkoliv se kněz snažil, příběhy z Bible a modlitby mě nebavily. Ani neustálé křižování a klanění jsem si neužíval. Drobné potěšení mi přinášelo akorát pozorování hořících svíček, prohlížení obrazů v kapli a zpěv písní (které v chorálu zněly příjemně melodicky). Vlekoucího se času jsem využíval pro toulání se v myšlenkách. Například mi nikdy nešlo do hlavy, kdo stvořil Boha, kdo stvořil Toho, kdo stvořil Boha, … a tak dále až do nekonečna. Mé dětské logické mysli to absolutně nedávalo smysl.

Dále mi přišel absurdní koncept vyznávání se z hříchů (který probíhal hromadně). Nejdřív jsme říkali, že litujeme, že jsme na Boha nemysleli 24 hodin, 7 dní v týdnu (což jsem nelitoval, protože buď to nebylo v lidských silách, nebo byl bůh všudypřítomný, takže jsem na něj myslel současně i při myšlení na vše jiné). Pak jsme říkali, jak jsme strašně zhřešili (já nedělal ani dětské rošťárny, ale i kdyby ano, ke skutečnému hříchu to mělo dle mého nejlepšího vědomí a svědomí neskutečně daleko). A nakonec jsme prosili Boha za odpuštění (přičemž skutečný Bůh v mých očích nikoho nesoudil, takže ani neměl důvod se zlobit a odpouštět).

Ani máma nebyla do pravoslavné víry příliš zapálená, sama by mě pokřtít nikdy nedala. Když však babička dostala mozkovou mrtvici (a vyčetla mé mámě, že to bylo kvůli tomu, že nejsem pokřtěný), máma podvolila psychickému nátlaku a se křtem souhlasila. V pěti a půl letech jsem si tehdy po bohoslužbě prošel krátkým obřadem, přičemž za kmotra mi šel ten pán, co připravoval onen dobrý bílý chléb. Když maminka zjistila, že nemusím při křtu přijímat žádné další jméno (pokud nechci), tak mi ho dát nenechala. Z mého pohledu se křtem absolutně nic nezměnilo, více jsem se vždy v životě řídil morálním kompasem.

V teenage letech už jsme za babičkou nejezdili tak často, takže návštěv kostela ubylo. Od babiččiny smrti už nebyl důvod do kapličky chodit vůbec, na druhou stranu jsem se párkrát dostal na mši jiných církví (a bylo to pro mě zajímavé srovnání). Zároveň jsem v dospělosti více proniknul do učení ostatních náboženství (například filozofie buddhismu, zejména zenového, mi přijde daleko sympatičtější než křesťanství; obdobně i reinkarnace mi přijde pravděpodobnější scénář než nebe a peklo). V dobré víře jsem zkoušel přečíst Bibli, ale koloběh zkouška-trest mě brzy omrzel (nezvládl jsem ani její komiksovou verzi).

Tím nechci hanit ničí víru – ať si každý věří, čemu chce, má na to plné právo! Respektuji všechna náboženství a beru lidi za rovné bez rozdílu. Akorát jsem se rozhodl nenechat v životě svazovat jediným příběhem, jako spíše s otevřenou myslí naslouchat všem a držet se toho, co souzní s mým nitrem. Má osobní modlitba se smrskla na dvě slova, která se snažím vyjadřovat myšlenkami, slovy i činy: „Děkuji! Miluji!“ Děkuji za vše, co mi do života přichází (i za život samotný); miluji to přesně takové, jaké to je (bez posuzování a podmínek)! Ještě mi to nejde stoprocentně dokonale, ale čím déle se v životě řídím touto filozofií, tím lépe se mi daří realizovat v každodenní praxi.

Ačkoliv jsem se z pohledu církve od Boha oddálil, nepovažuji se za nevěřícího. Věřím v mnoho různých střípků, ale zároveň slepě nevěřím ničemu (ani svým smyslům). Pokud věřím v Boha, pak v takového, jakého podal v sérii Hovory s Bohem Neale Donald Walsch. Raději si ovšem slovo Bůh nahrazuji pojmem všeobjímající Jednota nebo Existence samotná. Boha vidím v každém z nás, tvoří naši nejčistější podstatu (nesměřujeme k Bohu, ale již jsme Bohem, prožívajícím své božství). Vždy si však rád poslechnu, čemu věří někdo jiný.