V srpnu 2002 jsme byli se sestřičkou u babičky na prázdninách v Českých Budějovicích, zatímco naši vyjeli na dovolenou do Tater. Zrovna se vraceli ze Slovenska zpět, když Česko zasáhla stoletá až tisíciletá voda. Naštěstí projeli posledními vlakovými spoji domů do Písku, kde jim v našem domě na kopci nebezpečí nehrozilo.

I my byli s babičkou v bezpečí. Paradoxně jsme ani nevěděli, že začaly povodně! Přišlo mi sice podezřelé, že kolem bytu (u nemocnice) houkají sanitky ve vyšší frekvenci než obvykle, ale zrovna jsme se nedívali na televizi, takže nás informace o povodni minula (ačkoliv voda přišla tak náhle, že asi nikdo nedostal varování v dostatečném předstihu). Vyšli jsme tehdy na obyvklou procházku k řece Malši. U svahu dolů k řece nás však zastavila zatopená cesta. Nechápavě jsme koukali na to, jak na místním fotbalovém hřišti hladina sahá až po horní břevno branky a z vedlejšího pivovaru Samson houfně odplouvají sudy s pivem. Přišlo nám to tehdy tak k neuvěření, že babička zašla za známou bydlící nedaleko, aby si ověřila, že přišla povodeň.

Vrátili jsme se tedy domů, zapnuli televizi a sledovali zaplavenou republiku. Zatímco sestřička zůstala u babičky, mě si dle původní domluvy vyzvedla teta se strejdou (bydlící v nedaleké vesnici), takže jsem krizové vysílání sledoval u nich. Úvodní znělka povodňových zpráv obsahovala záběr na zaplavený kamenný most v Písku (nejstarší v ČR) a záchranný vrtulník nad ním, vyzvedávající neevakuované občany z domů u řeky Otavy. Mám tedy ze svého domovského města alespoň videovzpomínku na povodně (protože domů jsem se dostal, až když voda opadla).

Nejhůře z rodiny (ale přesto stále skvěle) odnesl povodně děda. Než se dostal od řeky domů, měli v paneláku vody po kolena, věci ve sklepě se musely vesměs všechny vyhodit. Přesto zůstal na místě, tak jsme mu pár dnů nato od tety vezli alespoň odvlhčovač vzduchu. Vyprávěl nám, že byl jeden z posledních, kdo přešli po lávce u polikliniky, aby po chvilce pozorování viděl, jak ji celou strhla prudká voda! Zajímalo by mě, jestli tu historku náhodou nevyprávěl na místě i nějakému žurnalistovi, protože úplně stejnými slovy (jaká použil děda) strhnutí lávky popisoval i nejmenovaný důchodce v místních novinách (jak jsem se později dočetl).

Tehdejší povodně darovaly píseckým nejen plaketku s úrovní hladiny vody či protipovodňové zábrany, ale především zkušenost, jak se s podobnou situací vypořádat do budoucna. Osvědčilo se to například při očekávané povodni v roce 2024. Díky lepšímu vybavení znali meteorologové blížící se riziko již s týdenním předstihem, na což stihli vodohospodáři vhodně zareagovat a v nejkritičtější den se u kamenného mostu vylila hladina z břehu tak o pět centimetrů, než zase opadla. Mně zase zkušenost z povodní pomohla u státnic z ekonomie, kdy jsem vedoucí katedry rozebral do detailu všechna pro a proti investice do nemovitosti v povodňové zóně. Žádnou takovou naštěstí nevlastníme, ale soucítíme se všemi, kdo ano, zejména pokud jim povodně v kterémkoliv roce přinesly velké škody.

Zároveň mi při pohledu na sílu povodňové vlny došlo, že matka příroda nepotřebuje ochraňovat, protože kdyby byla skutečně v úzkých, dokáže smést největšího škůdce (lidstvo) přírodními pohromami během chviličky (a nezmůžeme nic). Spíše my lidé bychom se měli chránit staráním o přírodu, abychom sami na sebe nepřitáhli nějakou katastrofu.