Moji kulturně angažovanou maminku napadlo, že se připojí k místnímu ochotnickému spolku divadelníků, přičemž mě vzala s sebou. Zapojili jsme se do zkoušení představení Zvíkovský Rarášek od Ladislava Stroupežnického, které písečtí ochotníci každé léto na hradě Zvíkov tradičně hrají.

Zatímco maminka dostala roli hradní paní, v devíti letech mi připadla postava pážete Michálka, které za celou hru asi pětkrát přijde a řekne jedno souvětí. I tak jsem ovšem musel na všechny zkoušky a následně představení, takže jsem z nudy brzy uměl i všechny ostatní role (nejen tu svou). Na představení jsme měli krásné dobové kostýmy, ale já většinu času strávil v zatuchlých sklepeních (odkud herci vycházeli na scénu).

O čtyři roky později jsem dorostl do role samotného Raráška, který svým žertíkem vzbudí na hradě poprask. Texty jsem dávno uměl, akorát jsem se potřeboval naučit nový pohyb po scéně. Za roky naslouchání mi přišlo, že v našem ochotnickém spolku chybí lidé s divadelním talentem. Své role více odříkavali, než by jim dodávali jiskru, ale s tím nešlo moc dělat, protože se do všech hlavních postav navzájem obsazovali pořád ti samí.

Jelikož maminka nepatřila mezi herečky protěžované režisérem, příliš velkých rolí nedostala. Já se také objevil pouze ve dvou dalších představeních. Alespoň v pohádce O Vendulce a Vitouškovi jsem hrál hlavní roli, ačkoliv mě v teenage letech otravovalo, že trávím víkendy (zvlášť ty prázdninové) přihlouplým divadlem. Mému nadšení ani nepomohlo, že roli mé divadelní partnerky dostala sice velice šikovná slečna, která mě ovšem fyzicky příliš nepřitahovala. Do zamilovaných pohledů jsem se tedy musel nutit a náš závěrečný polibek často vyvolal v publiku spíše smích než vášnivé emoce.

V sedmnácti letech jsem již z role Raráška vyrostl, ale poměrně překvapivě mě obratem přeobsadili do role Mikoláše Dačického, hradního proutníka. Bradu jsem měl tehdy stále ještě holou, zůstával v soukromí nepolíbeným panicem, ale měl jsem před publikem hrát roli ostříleného harcovníka a sukničkáře, který se uchází o přízeň (reálně o 10-30 let starší) hradní paní. Sice jsem ke konci divadelní kariéry zvládal zahrát všech 40 stran textu (v češtině 19. století) za všechny postavy nazpaměť, ale myslím, že ani osm let pilování všech replik nepomohlo, aby mi diváci uvěřili.

Po střední už moje cesty směřovaly jinam, ale velice povrchně jsem získal možnost nakouknout do tajů improvizovaného divadla, které mě uchvátilo daleko více. Místo odříkávání nabiflovaných replik herci tvořili na místě a museli se spolehnout pouze na pohotové reakce a humor vycházející z nitra jejich osobnosti či interakce s publikem. Připomínalo mi to okamžiky, kdy jsem vodil sestřičku z kroužků a celou cestu na ni sypal z rukávu drobné vtípky, napodobujíce hlas Felixe Holzmanna. Na dramata úplně nejsem, ale divadelní komedie (zejména ty situační s určitým prvkem absurdity) patří mezi můj oblíbený žánr. Ostatně já vyrůstal na Divadle Járy Cimrmana, Povídkách Šimka a Grossmanna či humoru Voskovce a Wericha. Více takových!