Dodnes mi při vzpomínce na 22. února 1998 vyskakují slzy do očí, když vzpomenu, jak český hokejový tým otevřel zlatou bránu olympijského turnaje a přepsal dějiny. Nejenže onu neděli padaly rekordy sledovanosti, dokonce jsme dostali další den volno ve škole, abychom mohli sledovat příjezd zlatých hochů na Staromák.

Olympiáda v Naganu pro mé sedmileté já otevřela dveře sportu. Do té doby jsem ho vnímal spíše pasivně, ale poté jsem si (za pomoci encyklopedie Malý průvodce olympijskými sporty) nastudoval všechny možné zimní a letní sporty, načež nezmeškal jako divák jedinou olympiádu. Pokud něco dnes sleduji živě v televizi, pak jenom olympijské hry, kde se za krátké časové období utkávají ti nejlepší z nejlepších.

Dominik Hašek se na nějakou dobu stal mým hrdinou a při vyměňování hokejových kartiček se spolužáky jsem obětoval většinu svých ostatních kartiček, jenom abych získal jednu jeho (nebýval jsem zdatný vyjednavač, ale i tak mi to udělalo radost). Když mi naši následně koupili jeho životopis Chytám svůj život, četl jsem ho stále dokola.

Od Nagana jsem začal pozorně číst i deník Sport, který tátovi každý den chodil do schránky. Sledoval jsem extraligu a fandil Vsetínu, protože tehdy vyhrával. Obecně jsem vždy držel palce těm nejschopnějším sportovcům, v oné době například Petovi Samprasovi, Jevgeniji Pljuščenkovi či Michaelu Schumacherovi. Naštěstí v letech 1999-2001 čekala zlatá série MS zrovna český hokejový tým, obdobně emotivní mi přišel i domácí turnaj v roce 2024.

Léto 1998 ovšem přineslo i fotbalový svátek v podobě mistrovství světa, které jsem sledoval od začátku až do konce. Na prázdninách u babičky jsem seděl hodiny v křesle před televizí, babička nosila jídlo a já fandil domácímu výběru Francie. Za Brazílii tehdy zářil Ronaldo (ten původní, ne Cristiano), ale já si oblíbil Emmanuela Petita s dlouhovlasým culíkem. Na finále jsme se dívali u tety a Petit tam Zidanemu nahrál na dva góly a sám přidal třetí. Lépe to dopadnout nemohlo!

Od té doby jsem viděl mnoho sportovních klání a medailí. Některé zanechaly hlubší vzpomínky, jiné přišly a odešly bez povšimnutí. Osobní účast v hledišti mě ovšem tolik neláká, raději si zpoza obrazovky prohlédnu zazoomovaný záběr se záznamem.

Časem se proměnil můj přístup ke sportu. Dřív jsem sledoval různé ligy, turnaje i mistrovství, dnes si (až na výjimky) raději pustím sestřih toho nejzajímavějšího ze záznamu či souhrnný dokument po sezóně. Také už nefandím pouze českým sportovcům (byť samozřejmě ano), jako spíše tomu nejzajímavějšímu zápolení pro diváky a přepisování historických rekordů (Michael Phelps, Usain Bolt, Jelena Isinbajevová, Simone Bilesová a další).

Obecně obdivuji každého, kdo posouvá hranice lidského těla (a mysli) na novou úroveň a jde vzorem ostatním, což sportovci (zejména ti nezkorumpovaní) dělají poměrně pravidelně. Vzájemné soutěžení a porovnávání mi na sportu přijde malicherné, ale vrcholné výkony podpořené skvělými strategickými rozhodnutími a silnými emocemi si užívám.