„A jste v pohodě s tím, že budete strkat druhým lidem prsty do zadku?“ ujišťuje se již potřetí za jeden pohovor paní z personálního. Inu, co se dá dělat, zkrátka to patří k pracovní pozici, na kterou se hlásím (a nejsem ubrečená primadona, abych dělal nějakou vědu z toho, že i postižení musí nějak kadit).

S myšlenkou vyjet do nějaké anglicky mluvící země přišla má první přítelkyně, protože si jako učitelka angličtiny chtěla vybrousit své jazykové dovednosti k dokonalosti. Mě užilo spíše na kratší výlety (než na mnohaměsíční ponoření do něčí kultury), ale na druhou stranu jsem dva roky hltal příběhy zahraničních stážistů, aby mi bylo jasné, že zkušenost ze zahraničí člověka neskutečně obohatí (takže jsem souhlasil, že vyjedeme společně).

Lákal nás Nový Zéland (protože v trilogii Pána Prstenů vypadal úžasně), navíc můj bratranec strávil dva roky prací v Austrálii a nemohl si tamní prostředí vynachválit. Bohužel už bylo po termínu, ve kterém se dalo zažádat o pracovní víza na daný rok, tudíž jsme si řekli, že takto narychlo snadněji získáme práci v rámci Evropské unie (do které tehdy ještě Velká Británie spadala, takže jsme se nakonec rozhodli vyjet tam). Plán byl jednoduchý – přítelkyně si domluví předem práci jako au-pair v rodině, která se nebude bránit ubytování dvou lidí (čímž získáme zázemí zdarma), načež si v daném městě najdu nějakou práci (a tím pro oba vydělám slušné peníze do budoucna).

Začátek vyšel skvěle, odstátnicoval jsem a během prázdnin přítelkyně domluvila vhodnou rodinu v jednom malém přímořském městečku. Od září se měla starat o tři kluky (ráno je rozvážet do školy a školky, odpoledne vyzvedávat, pomáhat jim s úkoly a aktivně s nimi trávit odpoledne). Rodiče nás vyzvedli na letišti v Londýně, vypadali srdečně, stejně tak se nám líbil i pokoj, který nám v domě vyhradili. K moři jsme to měli pěšky kousíček, takže jsem si ráno chodil zaběhat bosý po pláži. Přesto se začaly hned po příjezdu objevovat první varovné signály.

Jednak neskutečný nepořádek v domě (kde vše leželo poházené, jak to který člen domácnosti zanechal), ale také spratkovité chování tří chlapců (které rodiče akorát rozmazlovali). Ze začátku jsem ve volném čase pomáhal uklízet domácnost, ale asi jsem to se svou pořádkumilovností přehnal natolik, že mě rodiče požádali, abych to nedělal. Místo toho na mě spadlo odpolední hraní s kluky, jejichž rozmary má přítelkyně občas jen stěží rozdýchávala. Největší spor ovšem přinesla otázka jídla a peněz.

Přítelkyně měla dostávat kapesné ve výši 55 liber na týden, přičemž jsme oba mohli v rodině bydlet a jíst zadarmo. Jenomže rodiče brzy zarazilo, jaké jedlíky si domů přivedli. Zatímco v Británii mají místo oběda sendvič (a jí až večeři), my si vařili dvě poctivá jídla denně (což v kombinaci s vydatnými snídaněmi s domácími zásobami rychle zatočilo). Během společných večeří s rodinou se proto snažila anglická máma kompenzovat ztráty tím, že všem dávala stejné porce. Jenomže porce znamenala jednu velkou bramboru s trochou fazolí v omáčce! Hoši do brambory jednou kousli, načež se dali do řvaní (až si vybrečeli místo večeře zásobu čokoládových bonbónů a lízátek), rodiče dojedli jejich tři porce (čímž se dostatečně nasytili) a nám po jedné bramboře kručelo zbytek večera v břiše. Když matka přebytky od dětí vyhazovala do koše, prosili jsme ji, ať neplýtvá jídlem (že ho rádi dojíme), ale to kategoricky odmítla!

Začali jsme tedy nenápadně vyjídat spíž a rozšiřovat nákupní seznamy (což matka odhalila hned při dalším nákupu, na kterém utratila dvojnásob peněz než obvykle). S vážným výrazem si nás vzala stranou a řekla, že jestli tam chceme dál pokračovat, budeme si muset kupovat dodatečné jídlo (nad rámec jejích běžných nákupů) z přiděleného kapesného. V tu chvíli se s ní má temperamentní přítelkyně strašlivě pohádala, výsledkem čehož byla dohoda, že nás u sebe nechají do konce září, ale pak se rozloučíme. Dva týdny jim měly poskytnout dostatek času na nalezení nové au-pair (a nám šanci najít si reálně placenou práci místo oné almužny). Během toho období jsem pro nedostatek jídla zhubl na své historické minimum – 54,5 kg (přičemž jsem některé dny jedl pouze syrové brambory, neboť nic jiného jsme k dispozici neměli).

Přítelkyně obratem našla na UK pracovních portálech nabídku práce pečovatelky o postižené osoby, přičemž ji vzápětí pozvali na vstupní školení, které začínalo v říjnu. Já poslal na tu samou firmu žádost o práci jen o den později, ale nikdo se mi neozýval. Rodina nás nakonec nechala u sebe ještě o týden navíc (aby to přítelkyni dobře navazovalo), ale já stále nic vhodného neobjevil. Vyjeli jsme tedy s obrovskými krosnami (má měla 15 kg, protože původně obsahovala věci na celý rok) směrem do Londýna, přičemž přítelkyně se po cestě odpojila na školení v jednom malém městečku (kde měla daná firma centrálu). Já dojel do hlavního města a vyrazil na pěší pochod ulicemi (ve snaze najít podnik, hledající ve výloze někoho na výpomoc).

Vláčel jsem se s batohem srdcem Londýna, kde mě v bankovní čtvrti (City of London) sledovaly všudypřítomné kamery na každém kroku (a já se smál tomu, jak pro ně vychrtlý snědý turista s masivním zavazadlem asi představuje potenciální teroristickou hrozbu). Slunce už zapadlo a já se vláčel dál, ale když jsem se kolem druhé ranní ocitl v liduprázdné černošské čtvrti, napadlo mě, že by bylo bezpečnější najít nějaké útočiště. Vrátil jsem se o kus zpátky do nonstop McDonaldu, kde jsem mohl s připojením k internetu vyhodnotit své možnosti. S omezeným počtem hotovosti v kapse jsem si mohl dovolit hotel tak na dvě noci, takže jsem se rozhodl raději za cenu jedněch hranolek přenocovat přímo v McDonaldu. Obsluze nevadilo, že uždibuji jedny studené hranolky čtyři hodiny v kuse, ale podřimovat u stolu mě nenechali.

Beze spánku jsem druhý den vyrazil na druhý okruh po městě. Zpestřil jsem si ho návštěvou Katedrály svatého Pavla, ale když jsem k večeru hledal na Nádraží King’s Cross nástupiště 9 a 3/4, bylo mi jasné, že tímhle stylem práci nenajdu. Posadil jsem se na tamní lavičku, zavolal domů našim a dohodli jsme se, že druhý den sednu na autobus (jízdenka do Čech vyšla stejně jako jedna noc v hotelu) a přijedu domů (kde budu mít klidné zázemí pro to, abych ještě zkusil něco najít online). Potom jsem se odvalil do dalšího nonstop McDonald’s naproti a přečkal i druhou noc beze spánku. Dopoledne jsem zvládl ještě dojít pěšky na autobusové nádraží, kde jsem sebou (po 52 hodinách bdění) vděčně plácl na sedadlo autobusu domů. Zhruba dvě minuty po odjezdu mi nečekaně zazvonil telefon a paní z pečovatelské agentury mě zvala na vstupní školení (konající se o týden později), což jsem radostně přijal. Pak jsem prospal celou 18h cestu domů, abych se v polovině října vrátil zpět (s malým batůžkem a příručním kufrem).

Díky zkušenosti s péčí o postiženou babičku pro mě školení nepředstavovalo nic těžkého. Během úvodního týdne nás naučili v zásadě jen ty nejnutnější základy z profese pečovatele, plus pravidla, kterými jsme se měli řídit. Fungování jsem už znal od přítelkyně – agentura měla na jedné straně postižené klienty a na druhé volné pečovatele, kteří se u nich střídali (někteří po dohodě opakovaně, jiní jen jednorázově). Plánovači na centrále obvykle domluvili spojení na měsíc dopředu, přičemž volná místa mezi nimi šlo vyplnit stand-by režimem (ve kterém byl člověk za poloviční mzdu v pohotovosti na rychlý náhradní výjezd v případě potřeby). Cestování bylo zpětně proplácené do (i ze) základního tábora, stejně tak i ubytování a jídlo u klientů, plus jsme dostávali minimální mzdu (66 liber denně za osmihodinové směny).

Brzy jsem objevil dokonalý režim. Za základní tábor jsem si zvolil Londýn, ve všech volných dnech mezi klienty nahlásil pohotovost, přespával v levných hostelech (za 10 liber na noc), každé ráno se z nich po snídani odhlásil, chodil si vesele pěšky po londýnských památkách (a vydělával přitom 33 liber denně), abych se kolem 16 hodiny vrátil zpět a objednal si další noc (protože bylo jasné, že tou dobou už mě za klientem ten den nevyšlou). K jídlu jsem měl většinou toastový chleba (s blížícím se datem spotřeby ve slevě) s máslem (jenom jedna značka dělala neslaná másla) a ledovým salátem (abych nemusel vařit). Díky tomu jsem i z minimální mzdy dokázal měsíčně ušetřit více, než vydělali oba moji rodiče dohromady. A to včetně nákladů na letenky, neboť jsme si zhruba po dvou měsících vždy s přítelkyní dopřáli krátkou dovolenou v Čechách. Z celkových 10 měsíců v Anglii jsem celý jeden měsíc strávil jenom (pracovními) procházkami po Londýně.

V batohu jsem měl čtečku se stovkami knih osobního rozvoje (které jsem o volných večerech hltal), zároveň smotané švihadlo (které mě drželo v kondici). Prádla jsem měl v malém kufru na dva týdny (přičemž jsem si průběžně pral u klientů), ale naštěstí zima byla mírná (a ani tolik nepršelo, jak jsem očekával), takže jsem zvládl přežít celý rok v jedněch teniskách. Místo notebooku jsem vozil pro připojení k internetu jenom malý tablet (smartphone mi na hostelu ukradli, takže jsme měl pouze hloupý telefon). Jednou jsem takhle stál na přechodu v Londýně a čekal na zelenou (což místní zásadně nedělali), když mě protijdoucí muž směrem ke kamarádům s ruským přízvukem zhodnotil: „Batožina, kufr, semafor – to Čech!“

Ačkoliv dosavadní popis zní idylicky, práce pečovatele byla náročná. Ani ne tak fyzicky… šťourat se prstem (v gumové rukavici pomazané vazelínou) klientům v řitním otvoru (aby z nich vypadla stolice) příliš síly nevyžadovalo a na zvedání klientů existovaly speciální jeřáby a postroje. Daleko horší však byla po psychické stránce. Aby nám proplatili úvodní školení, museli jsme odpracovat minimálně 180 dní (což jsme si dali s přítelkyní jako finální cíl), ovšem nemít tuto vidinu brzkého konce, asi bych se z péče o klienty po čase zhroutil. Jednu věc totiž představovaly firemní standardy, ale druhou skutečná realita na místě, kdy člověk v zásadě otročil pro státem dotované invalidy. To vše v době, kdy v Británii ve volbách zvítězili místní nacionalisté a na člověka z východu mnoho tamních pohlíželo s despektem a pohrdáním. Ani učení angličtiny tolik nebylo, protože se komunikace často omezovala na přines, podej, odnes, pomoz.

Ještě před prvním klientem jsem vyjel na dvoudenní pohotovost za mladým mužem na vozíku (jakožto dočasná náhrada), aby mi hned po příjezdu řekl, že se mnou bude interagovat co nejméně, protože požaduje výhradně ženské pečovatelky (opravdu pozitivní začátek). Jeho oblibou bylo stříkat vodu na poletujícího papuška a inhalovat konopí. Ačkoliv ho tamní klienti mohli v rámci lékařského předpisu volně užívat, jakožto pečovatelé jsme teopreticky neměli s drogami přijít do kontaktu… nicméně co uděláte, když si klient sám konopí do inhalátoru natrhat nedokáže? Z ovzduší v onom bytě jsem se málem pozvracel.

Druhý klient byl muslim, který z náboženských důvodů zakazoval pečovatelům mluvit s jeho ženou. Ležel jenom na posteli v mikině s kapucou a odmítal se s kýmkoliv bavit. Tam jsem provedl i první skutečnou minelu. Při předávání informací mi předchozí pečovatel řekl, že mám pravidelně prát ručníky, ale ty bílé zvlášť! Nedošlo mi proč, takže jsem dal všechny ručníky dohromady v dobré víře, že hnědé ručníky ty bílé neobarví (a byla by škoda prát poloprázdnou pračku). Problém byl v tom, že ty hnědé sloužily na utírání zadku (jak jsem se zpětně dozvěděl), takže když můj přešlap vzápětí odhalila sestra klienta, stěžovala si na mě centrále a já musel jít a za vlastní peníze koupit nové ručníky (akorát to bylo v době před první výplatou, takže jsem za ně dal polovinu zbývající hotovosti).

Další legrací bylo ježdění autem. Na řízení v protisměru jsem si navykl asi za 10 vteřin (museli jsme v rámci školení skládat zkoušku), ani jsem se nebál cizích aut, jenomže v Anglii mají divné kruhové objezdy. Jednak občas vede silnice skrz kruhový objezd, jindy jsou součástí kruhového objezdu semafory, ale hlavně vše je špatně značené. Před objezdem chyběly cedule označující všechny směry, místo nich byla jen na pruzích na zemi namalovaná čísla silnic, která člověk potřeboval. Jakožto osoba bez mapy (či navigace) jsem ovšem nevěděl, jaké číslo mám následovat. Navíc značky na odbočení se nenacházely před výjezdem z objezdu, ale až za ním (kde je člověk zahlédl na poslední chvíli a nestačil vyjet).

Plus předávání auta probíhalo tak, že mě předchozí pečovatel odvezl z nádraží ke klientovi a od klienta na separátní ubytování, odkud jsem pak já odvezl pečovatele na nádraží a musel obě cesty zpátky zvládnout zpaměti (často navíc za tmy nebo deště). Zpestřením byl i automat, který jsem řídil poprvé v životě (ale strašně mě to nudilo). Cestou zpět od jednoho klienta jsem se tak ztratil na jednom kruhovém objezdu (kde jsem přehlédl miniaturní výjezd), že pro mě ve výsledku musel uprostřed noci dojet jeho tatínek, aby mi ukázal cestu. Věkem byla většina mých klientů mladá, takže jsem se častokrát dostal i do rodinného prostředí. S jedním klientem a jeho rodinou jsme například slavili Vánoce (pětadvacátého ráno). Navzdory tomu si ode mě většina držela odstup (a ani mě pak nechtěla zpět). Pouze jediný mladík mě bral jako kamaráda, se kterým se bavil i trávil volný čas, jinak jsem ostatním akorát mlčky sloužil.

Celkem jsem za 7 měsíců služby objel 11 klientů po celé Anglii, ke dvěma jsem se vrátil opakovaně. Jeden z nich byl ovšem suverénně nejhorší, potetovaný motorkář, který neuměl spisovně anglicky. Od začátku nadával na systém, na póvl z východu, na společnost, na vše. Bydlel na společné ubytovně s několika jinými klienty, ale naschvál močil z terasy na trávník, aby ostatním ukázal, kdo je tam šéf a má vše na párku. Za státem darované peníze vyrážel do hospody v 10 hodin ráno, kde celý den utrácel za pivo a jukebox. Jednou skončil až o půlnoci (totálně namol). Když jsem pro něj odmítl koupit pochybný balíček od nějakého překupníka, koupil si ho sám, ale pak mi plivnul do obličeje (že jakožto pečovatel nestojím za nic). Udržel jsem profesionální přístup, objednal jsem mu taxík (kde ztropil ostudu) a odjel s ním domů. Na pokoji mi omdlel na vozíku, takže jsem raději přivolal ambulanci. Když přijeli záchranáři, zvolna se probral a začal mi nadávat, že jsem idiot (co volá sanitku, když člověk trochu přebere) a že s takovou špínou jako jsem já definitivně končí!

Záchranáři konstatovali, že jen vypil moc alkoholu a potřebuje se prospat (očividně k němu nejeli poprvé). Druhý den ráno si zřejmě na nic z toho nepamatoval, protože se úlisně ptal, jestli k němu příště přijedu zase (že by byl rád). Už jsem ovšem o jeho chování odeslal hlášení na centrálu a jednalo se o mou předposlední práci, takže jsem věděl jistě, že ho v životě neuvidím. S radostí jsem ten den odjel pryč a poslední šichtu si užil v klidu u jednoho starého páru důchodců, kteří byli neskutečně vstřícní (a u kterých jsem naopak litoval, že se tam už napotřetí nepodívám).

V červnu jsme se vraceli s přítelkyní domů, ale každý jiným letadlem, protože tou dobou už jsme se dohodli, že půjdeme od sebe. Jednak jsme měli problémy dávno před cestou do Anglie, dlouhé týdny odloučení a psychické stresu v Anglii nám v tom nepomohly, ale především mi byla v Anglii nevěrná (dokonce dvakrát, jak jsem zpětně zjistil), což zatlouklo poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Na druhou stranu jsem si z Anglie odvážel obrovskou životní zkušenost (i ten jazyk jsem si nakonec zdokonalil), ale především jsem zvládl ušetřit takové množství peněz, že jsem si za ně mohl v Českých Budějovicích nechat zrekonstruovat byt po babičce a ještě mi zbylo na celoroční flákání! Celkově se mi však potvrdilo, že život v zahraničí není pro mě (na rozdíl od expřítelkyně, která se do Británie později vrátila pracovat znovu).