Jako prvorozené dítě (a ještě k tomu introvertní povahy) jsem nikdy neoplýval kamarády na hraní. S vrstevníky ve školce jsem si příliš nerozuměl, dospělí zase měli spoustu jiných povinností na práci, kvůli kterým jsem trávil dlouhé hodiny hraním sám se sebou. To se ovšem mělo změnit s příchodem sestřičky!

Bylo mi šest, když jsme s maminkou na jednom kopci v Brně našli čtyřlístek, znamení, že se mi konečně splní přání a dostanu sourozence! Přál jsem si sestřičku, protože jednoho kluka (mě) už jsme doma měli. Holčičky jsou navíc hezčí a méně zlobí, jak jsem věděl ze školky.

Toho roku jsme se přestěhovali od prarodičů do vlastního domu, já konečně nastoupil do školy, až koncem října přišel ten klíčový den. Táta mě dal na přespání k mámině kamarádce (s jejímž klukem jsme chodili do třídy), načež spěchal k porodu. Hned nad ránem se ovšem vrátil s radostnou novinou, že se narodila holčička! Odpoledne mi nečekaně odpadl pravidelný kroužek a my využili prostoru, abychom se šli podívat do nemocnice na miminko. Vlastně si ani příliš nevybavuji první roky jejího života, kromě toho, kdy jsem maličký uzlíček láskyplně krmil z lahvičky kojeneckým mlékem.

Společné zážitky si vybavuji až od chvíle, kdy začala spát na palandě se mnou v pokoji. Před spaním jsme jí vždy četli pohádku, nejraději měla jednu krátkou o koze, která nepřišla s oříšky praženými, čemuž se vždy strašně smála. Po pohádce mi chytila prst do ručky a začala usínat. Abych si ušetřil čas, vymyslel jsem lest a místo vlastní ruky jí po chvilce podstčil ruku velkého plyšového medvěda (načež se odplížil za rodiči do obýváku).

Od dvou let jsme si krásně hráli s plyšáky (což nám vydrželo až do dospělosti), dokonce i zvládla cestu k moři. Od tří let uměla základní hry jako Černého Petra, Pexeso či Človíčku, nezlob se. V necelých šesti letech jsem ji na jaře naučil na kole, načež s námi v létě ujela trasu dlouhou 73 km. S přibývajícím věkem začaly převažovat míčové hry v dětském pokoji, ve kterých jsem ji zpočátku šetřil, ale pak už regulérně prohrával. Hráli jsme různé domácí varianty basketbalu, fotbalu, nohejbalu, vybíjené či házené (možná i tam začala její dráha profesionální házenkářky).

Jednou jsem využil společné hraní i k zamaskování vlastní neplechy. Při vyhlížení z okna jsem nohou omylem shodil elektrické topení, které už se mi nepodařilo zavěsit zpět na místo. Protože to nikdo neviděl, narafičil jsem topení zpět a vyzval sestřičku na souboj. Přestože topení byla obvykle její (menší) brána, vyměnil jsem si s ní tentokrát strany. Když molitanovým míčem vstřelila gól, povolené topení opět spadlo, ona se dala do breku a vyšetřujícím rodičům přiznala vinu. Podle očekávání se táta zlobil, ale na malou holčičku daleko méně, než na velkého uličníka. Teprve po dostatku času na promlčení jsem se ke všemu přiznal.

Důvěru malé sestřičky jsem zneužil ještě jednou. S kamarády jsme si kupovali samolepky Pokémonů a já za ně utratil všechny své úspory. Balíček deseti samolepek stál dvacetikorunu, ale do úplné kolekce mi stále několik potvůrek chybělo. Tou dobou jsem všechny přebytečné samolepky dával sestřičce, takže jsem jí potají přesvědčil, ať mi dovolí vzít si z pokladničky její penízky, že jí přinesu daleko víc samolepek. Což jsem skutečně udělal, ale samozřejmě nejprve jsem ze sad vybral chybějící Pokémony pro sebe. Záhy však maminka narazila na prázdnou pokladničku, vše prasklo a já musel kapesné vracet zpátky.

Jak sestra rostla, přešli jsme na stolní hry a sledování seriálů. Každé prázdniny jsme si dávali maratony Červeného trpaslíka a za jednu rodinnou dovolenou na kolech jsme ve volném čase shlédli celou Battlestar Galacticu. Ve dvou jsme mastili Bang! za 14 plyšáků a nevadilo nám, že víme, kdo je kdo. Pravidelné rodinné herní večery se nám (v podobě se sestřinými kamarádkami) podařilo udržet dodnes.

Zatímco já zůstal výstřední introvertní nerd, ze ségry vyrostla oblíbená mladá žena s mnoha přáteli. Přestože jsme povahově odlišní, třináct let společného dětství nám nikdo neodpáře. Akorát ona je teď ta úspěšnější, s lepšími známkami na gymnáziu, s vyšším titulem, s většími sportovními úspěchy, s našlápnutější kariérou, … A já jí to přeju! Samozřejmě přikládám většinu zásluh tomu, jak jsem ji v dětství vychoval.

Přestože dávno žije vlastní život i bez velkého bráchy, v mém srdci je to stále jedna z nejbližších bytostí na této planetě. Akorát z malé sestřičky je dnes velká teta a dokonce i máma! Každopádně můžu říct, že sourozenec dodává životu šťávu, nehledě na věk! Jenom škoda, že nám máma oběma nepořídila ještě mladšího brášku.