Nechci se nějak povyšovat, ale v dětství jsem prokazoval proti svým vrstevníkům nadprůměrnou inteligenci. Do pěti let jsem uměl plynně číst, psát hůlkovým písmem, sčítal a odčítal přinejmenším do stovky, rozuměl hodinám a naučil se i pravidla šachů.
Často jsem nechápal chování lidí, a tak jsem doslova prahl po vzdělání a odpovědích na otázku proč. Ve školce se mi od ostatních dětí nedostávalo potřebné intelektuální stimulace, a tak jsem raději trávil čas s prarodiči a rodiči, kteří mě v rozvoji podporovali. Roli jistě hrálo i to, že babička byla vysloužilá učitelka a máma na ni studovala.
Babička byla v důrazu na školní vzdělání pedant. Posuzovala úroveň schopností člověka (včetně doktorů) podle toho, kolik jedniček ve škole mívali, a to i přes to, že sama (jakožto učitelka ruštiny) dávala svým žákům jedničky zadarmo (protože jako Ukrajinka sdílela jejich nenávist vůči komunistickému Rusku).
A tak jsem poslední roky před nástupem do školy zoufale vyhlížel první školní den. Babička mi mezitím půjčovala na hraní učitelské zápisníky a já do nich psal plyšákům známky, které jsem jim během vlastních hodin udělil. Víc než poprvé do školy jsem se v dětství těšil snad jen na narození sestřičky, na získání řidičáku a na první sex.
Už při lednovém zápise nebylo pochyb, že mě přidělí do hudební třídy pro nejnadanější děti, na druhou stranu se tam dostal i jeden můj zlobivý kamarád, což v mých očích rozhodně výrazně snížilo vnímanou úroveň Áčka. Zároveň jsem dostal k narozeninám tašku do školy, takže jsem netrpělivě vyhlížel září.
První zářiový den vyšel ideálně na pondělí, naši mě tenkrát doprovázeli do třídy. Dostali jsme učebnice a já si našel místo u jednoho (na můj vkus poměrně extrovertního) kluka. Byl jsem trochu zklamaný, že nám první den akorát představovali rozvrh, školu, družinu, každopádně paní učitelka vypadala sympaticky a já se těšil na školní látku další dny. Pohled do písanky ve mně vyvolával naději, že minimálně v oblasti psacího písma bude dostatek prostoru k učení.
Jenomže další dny přinesly výrazné ochlazení nadšení. Ukázalo se, že většina dětí ještě neumí ani slabikovat, natož číst. Než ze sebe vypotily Máma solí maso, trvalo to z mého pohledu věky. Ani úroveň předmětů se mi nepozdávala. V pracovních činnostech nám místo zednické lžíce a fanky (které jsem znal z domova) dali Chevu (větší Lego) a nechali nás si hrát se stavebnicí. Já si ale nechtěl chodit do školy hrát, nýbrž se řádně edukovat!
Čas jsem si krátil sbíráním hvězdiček a pochval (za pět hvězdiček), ovšem i tam mě naštvalo, když dcera tátovy kolegyně z práce získala do konce roku o jednu více, než já (tedy 51). Za největší akt pokrytectví jsem ovšem považoval známky na vysvědčení. Jednak jsme v prvním pololetí dostali jenom jednu, obrovskou jedničku (jako by se dávala jenom za účast a na předmětech nezáleželo), ale především každý dostal na konci první třídy samé jedničky (bez ohledu na skutečnou úroveň znalostí či chování v hodinách). Tehdy u mě babiččino zvelebování jedniček navždy kleslo na významu.
Další roky jen potrvzovaly trend, čím více času ve škole jsem trávil, na tím průměrnější úroveň jsem se dostával. Snad jen s tou výjimkou, že jsem všechno chápal hned a doma se v podstatě neučil. Větší výzvu přineslo osmileté gymnázium, kde jsem najednou nebyl ten jediný nejchytřejší ani nikdy nedosáhl samých jedniček. Nicméně dokud jsem přinesl vysvědčení s vyznamenáním, babička zůstávala spokojená.
To jsem nosil až do posledního pololetí, kdy už mi přestalo dávat smysl se falešně snažit v předmětech, které se absolutně míjely se směrem mého vysokoškolského studia. Učitelky chemie a biologie tehdy těžce nesly, že jsem o dvojku na posledním vysvědčení více nezabojoval.
Vysoká škola mi z pohledu specializace dávala lepší smysl, alespoň člověk neztrácel čas něčím mimo obor. Na druhou stranu i tam se mi potvrdilo, že titul dokáže získat kdejaký flákač a člověk se k němu s trochou snahy poměrně snadno prošvindluje. Navíc vzdělání při hledání práce nehraje takovou roli jako praxe, takže raději odmalička rozvíjet konkrétní dovednosti ve volném čase, než prosedět dětství ve školní lavici.
Při zpětném pohledu vnímám školu jako skvělou manufakturu univerzálně nahraditelných jedinců, kteří bez přemýšlení poslechnou i nesmyslné příkazy. Skvělé za Marie Terezie do byrokratického aparátu, ale v moderní době bych ocenil daleko více praxe a přesahu do skutečného života. Ovšem dokud školní docházka zůstává povinná, tak bych alespoň doporučil všem studentům, ať využijí školu k navazování přátelství a největší pozor dávají při angličtině, protože tou se pak domluví se zbytkem světa.