Smrt beru jako přirozenou součást lidského života, možná i proto, že jsem ji skrze prarodiče zažil v relativně nízkém věku. Čtyři různé smrti mi postupně poskládaly obrázek, jakými různými cestami může člověk ze světa odejít.

První přišla v podobě nečekaného šoku. Děda (mámy táta) z Brna za námi měl v prosinci přijet, aby se podíval na moji čerstvě narozenou sestřičku. Nikdy ji neviděl, protože krátce předtím dostal zčistajasna na ulici infarkt. Jako cukrovkář patřil do rizikové skupiny, ale celý život se udržoval v kondici každodenními procházkami, takže jsme čekali, že se dožije více než 73 let.

Když to mámě zavolali, sesypala se v šoku. Děda od nás bydlel daleko a viděl jsem ho jen párkrát, ale přesto jsem strašně plakal. Ani ne proto, že bych dokázal v necelých sedmi letech pochopit důsledky slova smrt, nebo že by mi bylo líto, že jsme toho s dědou nemohli prožít víc. Plakal jsem, protože jsem viděl, jak to maminku sebralo – z toho jsem byl strašně smutný! Máma tehdy jela na pohřeb bez nás (aby mě to nějak nepoznamenalo, ale reálně jsem si z toho příliš hlavu nedělal).

S babičkou (táty mámou) to byl opačný příběh. Byla dlouhodobě nemocná a když v 63 letech skončila v nemocnici, bylo předem jasné, že to nedopadne dobře. Pamatuji si, jak jsem šel s mámou po městě a najednou mě napadla myšlenka, jak by to bylo zajímavé, kdyby umřela ve stejný den jako děda, jenom o rok později. Máma byla v šoku, že jsem to předpověděl, když se tak následně skutečně stalo.

Táta neprojevoval emoce tak výrazně jako máma, takže jsem vlastně ani neplakal. Tentokrát jsme jeli na pohřeb do Českých Budějovic všichni. Seděli jsme v první řadě a já koukal na dědu, který usedavě štkal nad smrtí družky. Opět jsem se dostal do bodu, ve kterém mi vůbec nebylo líto babičky (jejíž duše si někde odlehčeně poletovala), ale toho smutku v srdcích pozůstalých, který jim smrt přinášela.

Na nějakou dobu byl s úmrtími v blízké rodině klid. Nejblíže k němu měla druhá babička, ale děda vesele vtipkoval, že ta má tak tuhý kořínek, že nás všechny ještě přežije. Alespoň v jeho případě to bohužel platilo. Nová přítelkyně mu léta poctivě podstrojovala, až přišly problémy se srdcem. Ty ještě vyřešil bypass, aby se v jeho 73 letech dostavily potíže s dechem a plícemi. Děda se chystal na operaci a chtěl, aby ho táta s tetou ještě přišli navštívit. Já ve svých osmnácti letech zrovna frčel v nutričních hodnotách, takže jsem se rozhodl jít s nimi a přinést dědovi vytištěné kalorické tabulky.

Rozhovor se ovšem od výživy stočil spíše k tomu, jaký má děda z nadcházející operace strach! Vyprávěl nám, jak za ním chodí ve snech mrtví příbuzní, jako by ho připravovali na přechod na druhou stranu. Táta s tetou brali jeho slova s rezervou, ale stejně v nich vzbudily obavy, jestli se má jejich táta do zákroku vůbec pouštět. Bolest pro něj ovšem byla tak nesnesitelná, že nehodlal ze svého záměru ustoupit. Na odchodu jsem spolkl hrdost mladého muže, dědu dlouze objal a řekl mu, že ho miluji! V duchu jsem se s ním rozloučil, jako bych ho viděl naposled, poděkoval mu za všechny ty krásné zážitky z dětství. Pár dnů nato mu během operace selhalo srdce.

Tátu telefonát sebral podstatně více než v případě babičky, přece jenom už přišel o posledního rodiče. Já byl více v šoku z toho, jak se opět naplnilo, co bylo předvídáno. Na pohřbu jsme mohli jít nahlédnout do rakve, čehož jsem využil. Děda byl v životě vtipálek, takže jsem se chtěl ujistit, že se tam nesměje pod vousy, připravný uprostřed obřadu vyskočit ven. Uvnitř leželo vzorně oblečené tělo, ale už bez dědy. Trochu mi připomínalo Gumáky z TV Nova, jako bych se díval na prázdný pytel z masa a kostí, ve kterém chyběl život. Došlo mi, že všichni jenom nosíme takové pytle, které každý jednou necháme někde k recyklaci. Při obřadu jsem nebyl smutný, ale naštvaný. Ceremoniářka odříkala univerzální řeč a pustila pár písniček, přičemž nic z toho s dědou nesouviselo. Přál bych si raději, kdyby někdo z blízkých (klidně i já) mohl k pultíku a povykládal pár humorných příběhů, které s dědou zažili (a že jich bylo). To by sedělo více!

Poslední babička k nám přijela na další Vánoce a už neodjela. Bolest nohy postupně vedla k její amputaci, následně jí uřízli i druhou končetinu a zůstala odkázaná na vozík. Máma pracovala na poloviční úvazek, aby se o ni mohla doma starat. Byť ji stále bolely fantomovy končetiny, první roky babička kvetla – měla rodinu nablízku, byla v centru informací i pozornosti. Uměla přelézt z postele na vozík i z vozíku na záchod, dokonce si osvojila i kočku, která k nám přišla na zahradu.

Babička měla kardiostimulátor a přežila po sedmdesátce mozkovou mrtvici, ale po devádesátce přišly další. Po nich ochrnula na polovinu těla, pak ztratila schopnost mluvit, zrak jí zničil šedý i zelený zákal. V tu chvíli už vyžadovala nepřetržitý dohled, a tak ji naši odvezli do pečovatelského domu. Z hrdé dámy, která o sebe pečovala, byla najednou slepá, němá, bezzubá a vyhublá stařenka s bílými vlasy (jejíž majetek se scvrknul na jeden hřeben a noční košili).

Když umřela, všichni jsme to brali jako milosrdnou smrt. Stará kočka odešla chvíli po ní. Babička se sice dožila úctyhodných 93 let, ale poslední roky pro ni byly neskutečnou lekcí odevzdání se a pokory, kterou v životě postrádala. Obřad sloužil kněz z pravoslavné kapličky, kam celý život chodila, což vytvořilo tu správnou atmosféru. Máma s tetou to samozřejmě oplakaly, zato já se ségrou jsme v jednu chvíli vybuchli smíchy, když náš táta při pokládání kytek do hrobu zakopl o plech a málem zahučel po hlavě do díry za tchyní taky.

Možná to vyzní cynicky, ale nepovažuji smrt za nic smutného. Díky ní si více vážíme života. Těžko říct, co přijde po smrti, ale já se jednou do takového stavu dostal ve snu a instantně mě to vyléčilo ze strachu z vlastní smrti, protože nic tak krásného jsem v životě nezažil. I kdyby byla skutečná smrt jenom ze zlomku taková, měli bychom se na ten moment těšit a oslavovat ho. Všechno jednou pomine, ale klíčové je užívat si naplno každý okamžik, dokud to trvá!