Měl jsem to štěstí, že mě rodiče (i další příbuzní) odmalička podporovali, ale na druhou stranu mi to trvalo 32 let, než jsem se plně postavil na vlastní nohy (alespoň po finanční stránce).

V mém dětství (vlivem stavby domu) naši neměli peněz na rozhazování, ovšem díky štědré babičce jsem nikdy netrpěl nouzí o kapesné. Ze začátku jsem ho utrácel za kartičky hokejistů, samolepky Pokémonů a následně všechno padalo na nové mobilní telefony. Od šestnácti jsem si začal přivydělávat skrze brigády, ale na vysoké škole jsem místo brigádničení raději dobrovolničil ve studenstké organizaci. Mohl jsem si to dovolit, protože naši razili teorii, že dokud se sestrou studujeme, tak nám budou pokrývat naše náklady.

V Anglii jsem se poprvé protloukl sám, ale to jsem bral spíše jako časově omezenou zkušenost (ke které jsem se dostal díky tehdejší přítelkyni). Po návratu jsem opět využil nabídky a šel bydlet do bytu po babičce (kde mi máma odpustila nájem). Veškeré vlastní úspory jsem tedy ze skromné mzdy nastřádal jenom díky těmto úlevám (takže jsem na ně nemohl být patřičně hrdý). Po rozchodu se ženou jsem v 31 letech skončil opět ve svém dětském pokoji a ačkoliv se jednalo o dočasné opatření (rodičům jsem přispíval skrze nákupy jídla na chod domácnosti a vařil si sám), přišlo mi v mém věku ostudné se takto pohodlně rozvalovat v záchranné síti rodičů.

Přestože jsem obecně zastáncem toho, aby si lidé pomáhali (zejména v rámci rodiny), zároveň považuji za důležité, aby si člověk vyzkoušel, že se o sebe zvládá kompletně postarat sám (zvláště pokud se má starat o někoho dalšího). Proto mi přišlo od exmanželky nezodpovědné, jak celý život skákala ze vztahu do vztahu (včetně toho posledního), protože si pak nikdy skutečně nevyzkoušela, že se dokáže postavit na vlastní nohy (a tím jí schází potřebné sebevědomí). Abych nekázal vodu a nepil víno, našel jsem si ve 32 letech svůj vlastní pronájem.

Nakoupil jsem do něj nový nábytek a spokojeně se vyvalil na pavlač (ze které jsem koukal přímo na dvůr bývalého gymnázia). Poprvé za svůj život jsem si zvládl pokrýt vše sám (vlastní prací). Od standardních nákladů na nájem, přes vybavení bytu, po provoz auta, péči o dítě i vše další. V onu chvíli jsem dal své energetické vazby konečně do pořádku, což mi obratem otevřelo dveře k dalšímu vztahu (mnohem rovnocennějšímu, než byl ten předchozí).

Ano, žijeme ve světě, kde jsme neustále závislí na vzájemné pomoci (od mzdy ze strany zaměstnavatele přes zdravotnický systém až po úrodu na polích). Ovšem každá taková pomoc vytváří určitou formu závislosti, proto je dobré ji na druhé straně vyvažovat i snahou o maximální soběstačnost (a získanou podporu obratem posílat dál skrze pomoc někomu jinému). Protože co člověk vysílá, to se mu obratem vrací.