Ačkoliv jsem skrze úmrtí prarodičů pochopil princip smrti v útlém věku, myšlenka na můj vlastní skon mě polévala studeným potem (téměř až způsobovala panickou ataku, kdykoliv jsem se hlouběji zamyslel nad tím, že jednou nebudu).

Mému duševnímu klidu nepomohl ani kamarád, který jednou na chatě (nedaleko od Temelína) prohlásil, že kdyby bouchla jaderná elektrárna, jsme všichni šmahem kaput jako v Černobylu. Vzal jsem si onu hrozbu k srdci tak silně, že jsem pak doma prosil rodiče, aby mi před usnutím nechávali lehoulince otevřené dveře (abych umřel se svými milovanými nablízku). Přišlo jim to zvláštní, ale když vypátrali zdroj mých obav a uklidnili mě (že nebydlíme v zóně přímého ohrožení), hrůza ze skonání opět přešla na několit let do běžného režimu.

Strach ze smrti jsem si vyléčil ze dne na den prostřednictvím živého snu. Již dříve jsem občas ve snu umřel, ale do té doby jsem se pouze v jediném dostal za onen okamžik skonu. Tehdy se mi zdálo, že cestujeme vlakem, který se čelně srazil s jiným (přímo v místě, kde jsme seděli). Scéna s našimi mrtvolami (poházenými kolem místa srážky) se mi oddálila (jako bych vše sledoval z výšky), celá zčernala a velikým pixelovým písmem se mi před očima napsalo GAME OVER. Možná jsem jenom v té době přehnaně pařil hry, nicméně onen sen ve mně vzbudil podezření, jestli celý život není jenom taková virtuální hra (do které jsme až příliš zažraní).

Pocit strachu ze smrti se tím nezmírnil, a tak musel později přijít násobně silnější sen. Zdálo se mi, že jedeme s rodinou autem po úbočí hory (cestou po jejím obvodu na vrchol, kdy z levé strany má silnice skálu, zatímco z pravé nechráněný sráz). Řídil táta, máma seděla vedle něj a my se ségrou vzadu. Najednou se zpoza zatáčky vyřítilo v protisměru vozidlo, které odstředivá síla hnala přímo proti nám. Táta strhl volant, aby se vyhnul srážce, ale tím odsoudil naše vozidlo k mnohasetmetrovému pádu ze skály.

Jak jsme letěli volným pádem dolů, přepadl mě strach z nevyhnutelné smrti, která se rychle blížila. V onu chvíli panické hrůzy se táta povzbudivě otočil z předního sedadla a řekl nám dětem: „Myslete na něco šťastného.“ Pomyslel jsem na lásku přesně ve chvíli, kdy se naše vozidlo rozpláclo o zem. Náhle se zastavil čas a já zažil stav, který nelze vyjádřit slovy (ale pojmenoval bych to jako sjednocení s veškerenstvem).

Byl jsem všude a vším, ale zároveň ničím, než nekonečným prázdným prostorem a existencí samotnou. Na onom místě se nevyskytovaly žádné myšlenky ani děje, pouze všeobjímající blaženost a božský klid, prostupující každou částečku bytí. Pocitově jsem tam strávil mnoho eonů, aniž přitom uplynula jediná vteřina (neboť čas tam nebyl přítomný, respektive přítomný okamžik byl věčný). Nepociťoval jsem však žádné rozporuplné protiklady, pouze jednotu, ve které vše konečně dávalo smysl (jako by se duše vrátila domů)!

Probudil jsem se ze sna přímo do sedu na posteli a s očima plnýma slz. Nikoliv zármutkem nad prožitou smrtí, ale štěstím nad nevyjádřitelnou krásou, jejímž jsem byl právě svědkem! V životě jsem nezažil nic tak transcendentního! Zamyslel jsem se nad svou smrtí, ale tentokrát to nespustilo žádnou panickou reakci z děsivého neznámého, protože emoční paměť si spojila smrt s něčím tak neskutečně příjemným, že i kdyby skutečná smrt byla jen z triliontiny tak krásná, stejně by to výrazně předčilo cokoliv na naší planetě.

Ačkoliv má zkušenost připomíná nejblíže kompletní splynutí s Bohem, těžko říci, co se tehdy reálně přihodilo. Mohl se mi zdát velice živý sen (odehrávající se čistě v mojí fantazii), ovšem technicky nelze vyloučit ani možnost, že jsem ve spánku na krátkou chvíli reálně umřel (a prošel si zážitkem blízké smrti). Možná se mi oné noci poodkryl závoj toho, kým jsem ve svém nitru. Ať tak, či onak, za klíčový považuji především reálný důsledek snu – že obratem zmizel (a již se nikdy nevrátil) můj strach z vlastní smrti (i zármutek ze smrti obecně).

Pokud mě opravdu čeká to, co jsem si vysnil, pak se upřímně těším na návrat domů! Mezitím ovšem neskutečně miluji každý okamžik na tomto světě, takže rozhodně do hrobu nespěchám… Až opustím své tělo nadobro, pevně věřím, že tím příběh neskončí (ale v jiné formě bude pokračovat dál). Jestli mám pravdu, pak skvělé (a není se čeho bát)! A jestli náhodou nemám, tak už mě po smrti nebude trápit, že jsem se celý život pletl (a žil v radosti ze života, namísto strachu ze smrti).