Pokud někdo tvrdí, že na přípravu svatby potřebuje minimálně rok, ta naše s exmanželkou byla důkazem, že nachystat veselku dokáže člověk v pěti dnech čistého času.

Když partnerka (hned druhý měsíc našeho snažení) zjistila, že je těhotná, postavilo nás to před klíčové rozhodnutí (jestli se vzít co nejrychleji, nebo to nechat až někdy do budoucna po narození miminka). Shodli jsme se, že z pohledu rodiny bude vhodnější, když budeme svoji (což jsme v tu chvíli museli stihnout za necelé dva měsíce, aby nebylo na fotkách nevěsty těhotenství znát). Obratem jsem požádal její rodiče o ruku dcery, načež nás čekala letní dovolená na Moravě u vzdálené části rodiny, kam již přijela se zásnubním prstýnkem na ruce (a radostnou novinou, což se samozřejmě hned muselo pořádně zapít).

V srpnu se mě (po návratu z celozávodní dovolené) kolegyně z práce z legrace zeptala, jestli už čekáme dítě. Když jsem odvětil, že ano (a že se budeme brát), nabídla se kolegyně (se zkušeností s hotelů) s řadou praktických rad, co zařídit. Neměli jsme výrazný vztah k žádnému místu, takže jsme si se snoubenkou otevřeli na internetu atlas svatebních míst a začali nějaké vybírat. Klíčovým faktorem byl dostatek postelí pro ubytování rodiny z Moravy, na druhou stranu jsme se shodli, že svatbu chceme malou (pouze s blízkou rodinou a nejbližšími přáteli). Já pozval pouze dva, avšak jeden se omluvil, takže tam zbylý chudák dorazil z naší party sám. I tak sestava hostů čítala zhruba kolem 40 osob.

Lokalitu jsme vybrali ve vedlejší vesnici od mé tety a strejdy, kde měli hezký uzavřený statek. Termín jsme si nastavili na zářijový pátek (protože se datum lépe pamatovalo a soboty už byly stejně takto na poslední chvíli zamluvené). Na místě s tím neměli problém (přinesli jsme jim slušnou tržbu navíc) i starostka z vedlejší vesnice měla čas (takže jsme vše závazně rezervovali). Na statku nám chtěli dát domů katalog s možnými variantami výzdob, jídel a podobně, ale my jim to po zběžném shlédnutí nadiktovali rovnou (abychom tím neztráceli čas). Akorát nás mrzela cena jednotlivých služeb, kdy každé uvázání mašle na židli bylo zpoplatněno přehnanou částkou (vůči reálné náročnosti).

S cílem ušetřit jsme se rozhodli, že místo kapely sestavím playlist, který pustíme z velkého reproduktoru. Nechali jsme každého z hostů zaslat seznam oblíbených kapel, ze kterých jsem vybrali líbivé písničky (a já je poskládal do časově promyšleného pásma, na které jsem byl náležitě pyšný). Místo fotografů jsem postavil svůj profi kompakt na stativ (pro natáčení videí) a moji starou zrcadlovku jsme po domluvě strčili do rukou jednomu z přátel (který se svatby účastnil). Fotky a videa sice nebyly stoprocentně dechberoucí, ale vzpomínky na onen den zachytily věrně.

Čtvrtý den chystání obsahoval pořizování svatebních šatů, prstýnků, domluvení kadeřnice a květinářky. Nebylo to podmínkou, ale barevně jsme se snažili svatbu sladit do stříbrné (ve které ze všech hostů nakonec nejvíce vynikla tchyně se svými tmavě modrými šaty). Dále jsme dovymysleli drobnosti jako rozsazení hostů u tabule, kompletní program i ubytování do pokojů. Má část rodiny plánovala odjet po svatbě domů (neměli to daleko a zároveň to pro sestřičku byla skvělá záminka, proč večer nepít). Od ségry kamarádky jsme měli zajištěný dvoupatrový dort, přičemž všechny ostatní svatební zákusky do výslužky zajistily ženy z manželčiny rodiny. Dva dny před svatbou jsem ještě stihl pořídit ojetý Ford Focus, který jsem kvůli prostoru nechal na svatební den našim (vezoucím více lidí a dort), zatímco jsem si od nich výměnou půjčil jejich malé autíčko.

V něm jsem ve svatební den ráno vyzvedl snoubenku ze salónu a zamířili jsme na svatbu. Na místě nás čekalo první nečekané překvapení, kdy majitelé zjistili, že musí přeskládat stoly do jiné formace (přičemž já hned od začátku pochyboval, jestli se tam s původním plánem vejdou, ale oni tvrdili, že ano), což pro nás znamenalo během půlhodiny přeskládat celý zasedací pořádek. Hosté se začali zvolna sjíždět, partnerka se šla chystat do šatů a já už oblečený vítal hosty (a směřoval je případně na pokoje). Prostor statku se skládal z venkovní zahrady (kde se konal obřad) a vnitřního sezení (kde bylo jídlo, hudba a osbluha na baru).

Obřad začal na čas. Já svolal hosty, majitel statku pustil z USB disku svatební pochod a šlo se. Pohled na snoubenku ve svatebním mi naprosto učaroval (vypadala ještě krásnější než jindy a těhotenství nebylo téměř znát). Svědkyně nám dělaly naše sestry, paní starostka pronesla standardní projev, načež následovala výměna prstýnků. Záměrně jsem si vybral o fous širší (kdybych v budoucnu přibral), ale pak mi malinkato klouzal po prstu. Po přípitku, gratulacích i dalším přípitku s majitelem statku (který za těhotnou manželku absolvovala její ségra, načež byla ve veselé náladě) jsme zametli střepy, přenesl jsem ženu přes práh a začala hostina. Po hostině jsme se chvíli organizovaně fotili, následovaly úvodní tance (během kterých mi nedošlo, že mám i novou maminku, kterou bych měl také vyzvat, dokud mi to ostatní nepřipomněli), načež se zábava rozdělila na dva tábory.

Jedni se obratem převlékli do něčeho pohodlnějšího (mimo jiné i do tepláků) i žena na sebe vzala náhradní šaty. Postávali venku, kouřili a bavili se na sluníčku (které ten den, nazvdory předešlým chladným dnům, hřejivě svítilo). Druzí zůstali uvnitř, buď na baru, na tanečním parketu, nebo u jídelních stolů. Během odpoledne jsme zahráli několik tradičních svatebních her, ale naštěstí se nikdo nepokoušel unést nevěstu ani ženicha (čehož jsme se obávali nejvíce). Mně samotnému se dařilo celkem vyhýbat panákům (byť pár kol jsem postupně absolvoval), zato jiní jich do sebe klopili takové množství, že kolem osmé už šli spát na pokoj úplně namol. Naopak mě překvapil můj táta, který toho vypil dost, ale na rozdíl od ostatních se úspěšně držel. Zachránil mě i před mým kamarádem, který se mě snažil přemluvit na tradiční doutník (já ovšem nemínil ustoupit ze svých nekuřáckých zásad ani na vlastní svatbě, takže to táta musel převzít za mě).

Dort z manželčiny rodiny (zvyklé na pivo a bůček) téměř nikdo nechtěl, ale zato do večerních řízků se všichni pustili s nadšením. Slunce zašlo, takže všichni zalezli dovnitř a živá diskotéková hudba rozproudila parket. Celkově si atmosféru účastníci pochvalovali, takže jsme byli se ženou spokojení, že se akce vydařila. Nikdy v životě jsem ovšem od nikoho neslyšel tolik výhružek smrtí, jako od chlapů z nevěstiny strany (pokud jí někdy ublížím, nebo zlomím srdce, že si mě najdou). Já se tomu jenom smál, protože jednak už byli ve značně podroušeném stavu, ale hlavně jsem věděl, že emočně do svatby příliš zainvestovaní nejsme (brali jsme to spíše jako formální akt pro úřady), takže zlomení srdce rozhodně nehrozilo.

Když kolem druhé ranní dohrála hudba, na baru už zbylo posledních pár lidí (manželčina sestra se sestřenicí, a její nezmar strejda, který byl zvyklý pít pivo od rána do večera). Chvíli jsme ještě pouštěli písničky na přání, až jsme se odebrali s manželkou na lože, příliš mrtví, než abychom měli pomyšlení na svatební noc. Chvilku po nás se chodbou propotácely opilé holky (které se několik minut marně snažily jednak najít svůj pokoj, a pak trefit klíčem do dírky, aby ho odemkly). Druhý den byla snídaně, po které jsme museli rychle odjet (neboť nějaký pár už začínal na místě chystat jejich svatbu). Manželčinu mladému bratrancovi bylo ono ráno neskutečně blbě a lépe na tom nebyly ani obě slečny, které nedokázaly pomalu ani vstát (a po vstupu do jejich pokoje jsem šel raději hned zase pryč, jak to tam po nočním řádění vypadalo).

Ráno mě čekalo další nepříjemné překvapení ze strany majitelů. Byli jsme dohodnutí, že mi mají v průběhu večera dojít informačně říct, pokud by účet baru přesahoval 15 tisíc korun, abych případně posunul limit. Nikdo za mnou nepřišel, takže jsem očekával částku někde maximálně do 20 tisíc doplatku za bar, ovšem paní majitelka přišla s účtenkou na 36 tisíc korun! Když jsem po ní chtěl doklad, dala mi politý papír z baru plný čárek, prokazující, jak moc se panákovalo. Věděl jsem, že se pilo hodně, ale vadil mi jejich přístup (tím spíše, že si na náš účet se svatebčany nalévala i obsluha baru, přičemž čárek tam mohli kdykoliv dopsat kolik chtěli). Nechtěl jsem si ovšem kazit závěrečné dojmy hádkou, tak jsem jim to roztrpčeně uhradil, rozdali jsme svatebčanům zbytky sladkého a vyjeli na cestu domů.

Až na onu finanční stránku, kdy malá jednodenní svatba sežrala více, než koupě auta pár dnů předtím (které mi ve výsledku vydrželo déle než sňatek), jsem byl s akcí spokojený. Zpětně se sice ukázalo, že jsme si mohli ušetřit mnoho formalit i utracených peněz, kdybychom se tak horlivě nebrali (po půl roce chození), ale kdo to mohl tenkrát tušit. Sice naše svatba byla (stejně jako celý náš vztah) dílem dohody rozumu, ale to ještě neznamenalo, že jsme nedoufali v šanci, že nám to spolu vydrží (jinak bychom se vůbec neobtěžovali brát). Nakonec nevydrželo, o dva a půl roku později přišel rozchod i následný rozvod, ale díky otevřené komunikaci (která v našem vztahu vždy skvěle fungovala) jsme vše zvládli bez zbytečných emocí, a tak jsem rád i za tuto životní zkušenost (kvůli které už se ovšem znovu do svatby tak bezhlavě neženu).