Zatímco dnes lidé nevyjdou z domu bez mobilu v kapse, já pocházím z doby, kdy frčely pevné linky, respektive teoreticky ještě předtím. Někde vzadu v mysli mám vzpomínku na číslované kukaně na poště, do kterých se chodilo volat meziměsto. Ale to jsem (na rozdíl od Zlatých stránek s kompletním jmenným seznamem všech lidí s telefonem) osobně nezažil.

Pamatuji ovšem chození k telefonní budce na konci ulice, kam nám babička ze své pevné linky v předem domluvenou hodinu volala. Babička měla vytáčecí telefon a volání na pevné linky zdarma, takže když si naši také pořídili aparát (již tlačítkový), volala nám z Budějovic do Písku každý den.

Respektive ne všechny dny měly s mámou náladu na povídání, takže vymyslely jednoduchý signál. Večer jsme babičku prozvonili, aby to ve sluchátku dvakrát píplo, načež nás ona stejným způsobem prozvonila nazpět. Telefon jsme u nás tedy zvedali až po třetím zazvonění, které bylo signálem, že nám buď volá někdo jiný, nebo že s námi chce babička hovořit.

A tak babička vyčkávala u telefonu, čekala na signál, a když nepřicházel, tak čekala dál, dokud to nervozitou nevydržela. Byla totiž přehnaně starostivá a potřebovala ujištění, že jsme všichni v pořádku. Obdobně i my měli jistotu, že babička (tenkrát už po mozkové mrtvici) stále ještě žije.

Toto telefonické hlídání nabralo na obrátkách, když jsem začal chodit na kroužky, zejména ping-pong ve třetí třídě, který byl až za řekou a končíval pozdě večer. Táta mě sice poctivě vyzvedával, ale stejně jsme museli podat o našem návratu signál, jinak roztřesená babička neusnula. Když jsem nedlouho poté dostal svůj první mobilní telefon, mohl jsem chodit z ping-pongu sám, ale pouze za podmínky, že jsem celou cestu hovořil po telefonu s babičkou.

Někdy tou dobou naši pořídili druhou stanici telefonní linky, která ukazovala číslo volajícího, a babičce také nový aparát, takže jsme věděli hned, kdo volá. Dokud si naši nezrušili pevnou linku (po příchodu mobilních telefonů), signály s babičkou stále byly na denním pořádku. Časem dostala mobil i babička, ale to už pro ni byla přílišná složitost. Navíc ke sklonku života bydlela u nás, takže si nás ohlídala osobně.