Od konce gymnázia přes celou vysokou jsem si navykl jezdit po městě na koloběžce (s malými pneumatikami), přičemž tento zvyk jsem si přenesl i do Českých Budějovic. Alespoň do chvíle, než mi ji tam ukradli (a zanedlouho poté i kolo).

Jednoho dne mě na koloběžce viděla stará paní v šátku a zajímala se, co taková koloběžka stojí. Nerozvážně jsem jí prozradil, že necelé čtyři tisíce, načež jsem odfrčel vesele dál. Možná to byla shoda okolností, ale hned den poté mi ji ukradli. Dojel jsem tehdy k autobusovému nádraží (kde jsme s kamarády měli domluvenou laser game) a zamknul koloběžku u stojanu s desítkami dalších kol. Když jsem ji chtěl po hodině hry opět vyzvednout, nemohl jsem ji najít. Chvíli jsem zmateně pobíhal okolo (v domnění, že jsem si možná jenom spletl stojan) ale pak jsem objevil na zemi svůj čistě přestřižený řetěz. Zatímco ostatní zamířili do baru na karaoke, já zavolal na městskou policii.

Ti mi řekli, že mám volat na státní policii, takže jsem zavolal jim. Instruovali mě, ať to dojdu nahlásit na služebnu, jenomže já jenom z adresy nevěděl, kde ji najdu. Když pochopili, že mě tam nedosměrují, řekli mi, ať tedy počkám na hlídku, která mě vyzvedne. Během dlouhého čekání jsem přemítal, proč mezi tolika koly někdo cítil potřebu krást daleko horší dopravní prostředek v podobě koloběžky. Policejní hlídka se dostavila po půl hodině (a to ještě strážník remcal, co jsem to za idiota, že neumím trefit na služebnu sám). Na služebně mě nechali čekat další hodinu na chodbě, než mě pozvali k výpovědi! Tou dobou mi bylo jasné, že jenom zbytečně ztrácím čas.

Policista na mě měl u stolku vytaženou složku (která obsahovala i jména a kontakty mých rodičů, což mě trochu znepokojilo) a začal mi klást řadu dotazů. Vypadal jsem jako hňup, co nemá jedinou fotografii své koloběžky, kterou by jim mohl poskytnout (a vůbec, kdo jezdí ve čtyřiadvaceti na koloběžce). Říkal jsem, ať zkontrolují záznam kamery, ale na to konto jsem se dozvěděl, že ona kamera u vchodu snímá pouze krajní stojany a nikoliv ten vnitřní (u kterého jsem zrovna koloběžku měl). Téměř celou další hodinu se mě strážník vyptával a sepisoval výpověď (pomalým ťukáním dvou prstů), zatímco vedle se nějaká cikánská dvojice o něčem dohadovala (a mně to celé přišlo jako neskutečná fraška). Do baru za kamarády jsem se dostal až po desáté (daleko více rozladěný interakcí z policií než krádeží samotnou). Ve výsledku mi o pár týdnů později poslali poštou vyrozumění, že nic neodhalili (ale upřímně si myslím, že žádné vyšetřování ani neproběhlo).

Koupil jsem si tedy (místo běžného řetězu na kolo) zámek násobně větší tloušťky a začal jezdit na svém starém kole. Bylo značkové, ale nejlepší roky už mělo dávno za sebou. Byl jsem zvyklý z domova i dovolených nechávat na kole bez dozoru kapsičku plnou světel i k zámku připnutou helmu. Vyjel jsem za kamarády k vysokoškolským kolejím, zamknul kolo vedle ostatních u místní menzy a šel se dívat na program, který v kampusu na čarodějnice probíhal. Po hodině se mi chtělo na záchod, a tak jsem si šel odskočit do menzy, cestou mi však bylo divné, že nikde nevidím svoje kolo.

Na zemi ležel obdobně čistě přestřižený zámek jako posledně a kolo bylo fuč i s veškerým vybavením. Možná právě helma je motivovala, že sáhli po mém kole a nikoliv daleko dražším horském vedle. Po minulé zkušenosti s policií jsem si nehodlal zkazit májku zbytečným vysedáváním na služebně, takže jsem nad vším jen zklamaně mávnul rukou a šel zpátky za kamarády. Onen večer mi ovšem nepřál, protože jsem při neopatrném stání u vatry zničil displej svého nejoblíbenějšího telefonu, který se mnou přežil většinu pobytu v Anglii.

Později jsem si koupil kolo nové (a ještě daleko pevnější zámek), které mi neukradli (ale to spíše z důvodu, že jsem s ním pro jistotu po Budějovicích moc nejezdil). Na městké pojížďky jsem si koupil obyčejné kolo s jedním převodem a košíkem, kterému ovšem po čase začal blbnout řetěz. Když jsme prodávali byt, rozhodl jsem se ho nechat u popelnic šťastnému nálezci. Zmizelo doslova během 30 vteřin, než jsem stihl dojít od kontejnerů ke vchodu paneláku a zase zpět s pytlem odpadků. Těžko říct, jestli mé dopravní prostředky někdy přinesly radost někomu jinému, každopádně po své zkušenosti (i vyslechnutých příbězích od kamarádů) rozhodně nedoporučuji nechávat kdekoliv v Českých Budějovicích nehlídané kolo (byť sebelépe zamknuté).