Moji rodiče nikdy neholdovali alkoholu (pokud pili, pak jenom střídmě na oslavách). Vyrůstal jsem tedy relativně mezi abstinenty a ani akce s kamarády nezměnily můj názor na to, že nepotřebuji pít, abych se dobře bavil.

Tím neříkám, že bych se striktně vyhýbal alkoholu, nebo že by má játra nárazově nedostala pořádně zabrat. Kdo viděl, dosvědčí, že jsem zvládal i velká množství alkoholu, aniž bych nad sebou ztratil kontrolu. Mnoho mých přátel mě však dlouhou dobu omylem považovalo za abstinenta, protože jsem se prostě při řadě příležitostí rozhodl, že na rozdíl od ostatních nebudu pít. Kamarádili se mnou i tak.

K obdobnému chování jsem měl (kromě snahy jít pozitivním příkladem) banální důvod – většina druhů alkoholu mi nechutná! Pivo je moc hořké, víno zase kyselé a pálenky ostré. Miluji snad jenom sladké, takže pokud mi donesete medovinu, burčák či cider, vypiju litr, ani nemrknu. Což se mi stalo na školním výletě v moravském sklípku, kdy jsme se vypotáceli se spolužáky (po ochutnávkách vína řádně ovínění) na venkovní terasu, kde nám pan majitel nabídl, že si ještě můžeme do kelímků natočit burčák ze sudu, jestli chceme. Já tehdy nevěděl, co znamená burčák, takže jsem si ho v hlavě zaměnil za mošt a vypil ho ve zbytku noci tři litry na vystřízlivění. Placebo efekt zafungoval a já se cítil daleko lépe!

V den svých osmnáctých narozenin jsem si řekl, že jako dospělý Čech bych měl asi začít pít pivo. Vyjel jsem tedy do hypermarketu, nakoupil od každé značky lahváčů jedno a dovezl si domů jedenáct kousků (s tím, že zjistím, které chutná nejlépe, a to pak budu na akcích pít). Nadšeně jsem otevřel první a po pár doušcích mi došlo, že to nebyl dobrý nápad, protože mi pivo vážně nechutnalo. V týdnu jsem zkusil ještě tři další, ale s obdobným nezdarem. S naprostým donucením jsem dopil asi o měsíc později pátý půllitr, načež jsem ochutnávání vzdal. Ještě o rok později v naší lednici několik piv zbývalo (protože je nikdo nechtěl pít), takže jsem je nakonec raději vylil.

Také mě mrzelo, že jsem se nikdy nedokázal opít do němoty nebo pozvracet z alkoholu. Většinou za to mohl zdravý rozum, kdy jsem prostě ve chvílích blížící se krize přestal pít. Toužil jsem vyzkoušet, jestli toho je vůbec mé tělo schopné, ale nechtěl jsem zároveň ztratil kontrolu někde na veřejnosti (a přidělat tím starosti kamarádům a sobě ostudu). V pětadvaceti jsem si proto koupil domů láhev rumu a začal ji po deckách exovat. Po čtvrté deci jsem si zrovna doléval pátou a chystal se usadit k televizi, když to se mnou seklo. Probral jsem se o čtyři hodiny později v louži alkoholu, stěží doběhl k záchodu se vyzvracet, načež jsem asi půl hodiny strávil čištěním obývacího pokoje i sebe. Další půlrok jsem nemohl rum ani cítit.

Okno z pití alkoholu jsem měl na veřejnosti jenom jednou, nedlouho poté. S partou kamarádů jsme šli v Českých Budějovicích do karaoke baru, kde jsme si kolem osmé objednali vanu vodky s džusem (10 litrů v poměru 1:3). Jelikož většinu party tvořily holky, upíjely pomaleji, zatímco já si naléval jednu sklenici za druhou. Má poslední souvislá vzpomínka končí tím, jak jsme se rozhodli jít kolem jedné hodiny domů, já se došel ještě před cestou vyčůrat a natáhl si bundu. Tou dobou jsem v sobě měl 9 sklenic vodky s džusem (tedy zhruba 3,6 l pití, z toho 0,9 l vodky, pokud nás barmani neošidili).

Bydlel jsem druhým směrem od baru než všichni ostatní (a zásadně po městě chodil pěšky), takže jsem se rozloučil a vyrazil na cestu domů (která byla zhruba 10 minut přímo rovně, s přechody přes dvě poměrně frekventované silnice). Tedy alespoň hádám, že jsem to udělal, protože si pamatuji jen, jak jsem zhruba uprostřed cesty zavrávoral a spadl do křoví (čemuž jsem se zároveň strašně smál, protože mi to přišlo komické). Dále pak okamžik, jak na křižovatce u domu zvracím opřený o semafor (a důkaz toho ho ještě druhý den zdobil), načež mě ráno v posteli vzbudil budík.

Kupodivu jsem byl čistý (očividně ještě v noci osprchovaný a s vyčistěnými zuby), převlečený do pyžama, telefon v nabíječce (a se zapnutým budíkem), klíče v zámku zevnitř a všechno špinavé prádlo (včetně zablácených džín) leželo v koši na prádlo. Jelikož jsem bydlel sám, dokazuje to, že i ve chvílích, které si zpětně nepamatuji, mám dostatek zodpovědnosti i kontroly nad tím, co dělám (snad občas s drobnou poruchou koordinace pohybů).

Potíže zvládnout objemy alkoholu jsem měl akorát později v rodině své budoucí manželky. Byli z Moravy zvyklí na slivovici ve velkém, takže když jsem prvně přijel za jejími rodiči, museli nového šamstra své dcery náležitě prověřit. Posadili jsme se večer k televizi a začali zvolna exovat panáky. Po desátém jsem přestal počítat, budoucí tchyně začala mít problém s naléváním do úzkých skleniček a přítelkyně šla raději spát. Pak jsme pouštěli z počítače písničky a maminka mě vyzvala k tanci (který jsme překvapivě zvládli bez pádu, byť k němu párkrát nebylo daleko). O chvíli později se odebrala na toaletu. Když se dlouho nevracela, zjistili jsme s budoucím tchánem, že tam asi usnula, ale ještě předtím stačila vytrhnout kliku, takže se k ní nikdo nemohl dostat.

Následovala asi půlhodinová operace, kdy se tchán snažil dveře odemknout šroubovákem, jenom ho s takovým množstvím alkoholu v krvi nebyl schopný najít (a já byl u nich doma prvně, takže jsem rozhodně nemohl radit). Mně se mezitím navalilo, takže jsem utíkal zvracet alespoň do umyvadla v koupelně, když záchod nebyl k dispozici. Nakonec se zadařilo otevřít, dostat tchyni do postele a tchán se při pohledu na mě u umyvadla jenom shovívavě usmál (a šel spát taky). Já si vyčistil zuby a taky šel na kutě, akorát jsem po sobě nějak zapomněl uklidit umyvadlo. Naštěstí jsem byl druhý den první vzhůru a při smyslech, abych stačil vše vrátit do původního stavu, než se kdokoliv jiný dostal do koupelny. Přítelkyně rodiče si ani nepamatovali anabázi s klikou, natož aby si vzpomněli na pozvracené umyvadlo, takže v jejich očích jsem prošel.

Když jsme o čtvrt roku později jeli ke zbytku její rodiny na Moravu, prověřovali si mě stejným způsobem ještě tam. Od jejího dědy jsem se záhy naučil skvělou strategii, jak se vyhnout přílišnému množství slivovice v těle. Nutil ženu, aby mu vařila horké čaje, do kterých si panáky naléval (čímž rozmělnil ostrost slivovice ve vodě i naředil sílu alkoholu). I tak byl děda totálně namol (na rozdíl od babičky, která se držela mnohem statečněji). Když jsem to však později zkoušel já, ukázalo se, že zbytek osazenstva nezvládá hlídat, kolik slivovice si do takového čaje liju (občas se mi povedlo i žádnou), ale zároveň měl člověk s horkým půllitrem čaje v ruce validní výmluvu, proč mu to trvá delší dobu vypít, než si bude nalévat zase.

Zatímco ve dvaceti jsem mohl pít panáky až do šesté ranní a v sedm jsem vstal a šel vesele na snídani, s přibývajícím věkem už jsou kocoviny druhý den podstatně náročnější. Člověku tedy schází motivace se tolik opíjet, tím spíše, pokud má hned od rána vstávat s dětmi a nevypadat u toho jako mrtvola (nebo nedejbože nějak zanedbat jejich péči). Ačkoliv mi pivo nechutná, občas raději zůstanu na akcích u něj (a postupně si tak během večera usrkávám), než bych do sebe klopil tvrdý alkohol. Nebo si dám rovnou nealko pivo (nejlépe ochucené), které ve sklenici vypadá (zvláště pro opilé lidi) poměrně podobně jako normální (a odpadají tím otravné otázky, proč nepiju).

Přestože rozhodně nejsem fanoušek alkoholu (z pohledu zdravé životosprávy), tak proti němu ani nijak nebrojím. Ať si každý dělá (a pije) co chce, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Opilost druhých mi ovšem přijde dobrá v tom, že jsou jednak zábavnější, ale především konečně (po opadnutí zábran) odloží masky a říkají člověku pravdu do očí! Kéž by tohle zvládli i bez alkoholu, na světě by bylo mnohem méně přetvářky a lží.

I sám sebe mám raději mírně připitého! Daleko více se usmívám, jsem družnější, vřelejší i kontaktnější než obvykle. Zároveň jsem otevřenější odvážnějším nápadům, takže je se mnou ve výsledku větší legrace. Akorát si pak další den říkám, jestli jsem to někde nepřepískl. Proto raději pracuji na tom, abych se tak více choval i za střízliva. Alkohol určitě není potřeba! Že ho od určitého věku oficiálně můžeme pít, rozhodně neznamená, že bychom ho měli (nebo snad museli) pít! A rozhodně by neměl být součástí každodenního života, protože žádná závislost není zdravá!